český název: Prha arnika, arnika horská, prha chlumní
latinský název: Arnica montana
čeleď: Hvězdnicovité
lidový název: Andělský traňk, Bylina pádů, Hamika, Chlupáček, Kamzíkové koření, Konilék, Kořen kamzíkový, Květ matonice, Matonice, Prha horská, Prhonina, Prhovice, Smetanice, Arnyka, Šlakové koření
Arnika je voňavá, trvalka rostoucí převážně ve vyšších polohách a to často na pastvinách na kyselých půdách. Nejhojněji se vyskytuje na Šumavě, ale naše Krušné hory jí také nejsou cizí. Je to prastará bylinka, jejíž léčivé účinky můžeme považovat za zázračné. Bohužel její sběr měl na mnoha místech za následek zničení jejích původních stanovišť. Například v Jeseníkách byla vyhubena téměř dokonale a to rukou člověčí.
Proto u nás právem patří mezi ohrožené druhy chráněné zákonem.
V ne jedné knize se autoři zmiňují o tom, že arnika například na Slovensku neroste vůbec, v Čechách je přísně chráněná a na alpských lukách je to plevel, který s chutí spásají krávy.
Jako léčivou rostlinu připomíná arniku sv. Hildegarda ve 12. století, ale ve větší míře se začala používat až ve 14. století zásluhou Petra Ondřeje Matthioliho, který ji popsal a nakreslil.
Bylinka je velmi podobná kopretině. Však ji také mnoho neznalců nazývá žlutou kopretinou. Její zářivě žlutý květ nás provází celé léto a to od června do srpna. Má velmi ráda slunná stanoviště a tak ji najdeme všude tam, kam slunce dosáhne svými hřejivými paprsky.
Léčivá je celá rostlina, ale z již zmíněných důvodů se používá nejčastěji květ, ze kterého se připravuje nálev nebo tinktura určená k léčbě cévních chorob, při trombóze, krevních podlitinách, vymknutích a zhmožděninách, zánětech sliznice ústní a kožních onemocněních.
Lihová tinktura má velmi silné působení a musí se ředit.
Vnitřní používání arniky se často nedoporučuje, neboť rostlina je považována za jedovatou. Může vyvolat zánět žaludku, bušení srdce a kolapsové stavy. Avšak při mírném dávkování (10-20 kapek tinktury na kostku cukru nebo v trošce vody) má mimořádně dobré účinky. Zlepšuje krevní oběh, pomáhá při křečových žilách, kornatění cév a revmatických nemocech, bolestech srdečního svalu, také ji používáme na uvolnění žaludečních křečí při svalové bolesti a slabosti a tehdy když se člověk celkově cítí jako "polámaný".Užívá se také v kardiologii na prokrvení věnčitých cév, dále prokrvuje obě hemisféry mozku. Byla oblíbenou bylinkou J.W. Goetheho, ten si jí léčil anginu pectoris.
Nejčastěji se však používá vně pro vynikající hojivé účinky. Tinktura má leptavé účinky proto se ředí převařenou nebo destilovanou vodou, ve které namáčíme látkový hadřík a teprve ten přikládáme na ošetřované místo.
Její největší hodnotou je mimořádná schopnost uvolňovat krevní sraženiny. Na těžké odřeniny, pohmožděniny, zmodralé krevní podlitiny a zčernalé nehty není lepšího léku než obklad z arniky. Čím dříve ji po úrazu přiložíme, tím lépe pomáhá, ale dokáže uvolnit i starší krevní sraženiny. Velmi dobře pomáhá při svalových bolestech, kdy ji přikládáme na natržené svaly a vykloubeniny, otoky, záněty kostí a končetiny ochrnuté po "mrtvičce".
Arnika má také prvotřídní desinfekční účinky. Je vhodná pro omývání hnisavých ran, ale je možné ji i kloktat (1 kávová lžička tinktury na sklenici vody)
A na ještě pár negativ, které má ale většina bylin, pokud nedodržíme jejich dávkování. Neobyčejná síla arniky se může při překročení dávkování projevit velmi nepříznivě. Příliš koncentrovaný roztok při vnějším použití dráždí a pálí pokožku. Při vnitřním použití mohou vyšší dávky způsobit také závratě až bezvědomí a u zvlášť citlivých jedinců alergické reakce. Proto na závěr použiji jeden z mých oblíbených citátů faráře Kneippa ´Všeho s mírou a dobrého pramálo.´ To platí u této bylinky dvakrát více než u jiných.